Funkční poruchy pohybového aparátu dnes tvoří drtivou většinu bolestivých stavů, se kterými se ve fyzioterapeutické praxi setkáváme. Funkční poruchu můžeme dát do opozice k poruše strukturální. Zatímco poruchu struktury, např. zlomeninu, natržení či utržení svalu, šlachy, zhmoždění úrazem atd. lze bez obtíží diagnostikovat zobrazovacími metodami (rentgen, sonografie, CT, MRI), poruchu funkční žádnou z výše uvedených metod zobrazit nejde. Jedná se o bolestivý stav, který typicky vzniká bez výrazné příčiny, často nejsme schopni určit, kdy vlastně vznikl. Obtíže obvykle mívají kolísavý charakter v průběhu dne či při změně zátěže. Vliv na vznik těchto obtíží může mít mnoho faktorů jako je nedostatek spánku, kvalita stravování, …

Význam slova fyzioterapie má kořeny v řeckém fysis, což je přírodní síla a therapeiá, tedy léčení. K léčbě nežádoucích stavů tedy používá všeliké přírodní energie, tedy i (a to hlavně) tu pohybovou.  Bohužel, pojem rehabilitace či fyzioterapie (což je vlastně podmnožina rehabilitační léčby) je dnes neodmyslitelně spjat hlavně s fyzikální léčbou, která obnáší aplikaci různých forem elektrických proudů, ultrazvuku, magnetoterapie či jiných pasivních vstupů do organismu. Ačkoliv tyto druhy léčby mají při určitých diagnózách své místo, velmi často se setkáváme s až absurdním nadužíváním a používáním jako metody první volby mnohdy i jako volby jediné, což vede k několika negativním efektům. Zaprvé – potřebný člověk …