Význam slova fyzioterapie má kořeny v řeckém fysis, což je přírodní síla a therapeiá, tedy léčení. K léčbě nežádoucích stavů tedy používá všeliké přírodní energie, tedy i (a to hlavně) tu pohybovou. 

Bohužel, pojem rehabilitace či fyzioterapie (což je vlastně podmnožina rehabilitační léčby) je dnes neodmyslitelně spjat hlavně s fyzikální léčbou, která obnáší aplikaci různých forem elektrických proudů, ultrazvuku, magnetoterapie či jiných pasivních vstupů do organismu. Ačkoliv tyto druhy léčby mají při určitých diagnózách své místo, velmi často se setkáváme s až absurdním nadužíváním a používáním jako metody první volby mnohdy i jako volby jediné, což vede k několika negativním efektům. Zaprvé – potřebný člověk se spoléhá na to, že ho ta „zázračná krabička“ zbaví potíží. Velmi často se tak ovšem nestane, pacient tedy zavrhne celou fyzioterapii jako nefunkční, jako něco, co mu nepomohlo. Někdy ovšem fyzikální terapie pomůže, zde se dostáváme k bodu zadruhé – člověk se stává v řešení vlastních obtíží závislým na poskytovateli oné fyzikální léčby, což v případě řešení mnohdy urputných bolestí může vyústit ve stav, kdy pacient ztrácí víru ve vlastní tělo a jeho regenerační mechanismy. 

K podobným negativním efektům může člověka dovést i ryze manuální terapie. Ta má ve fyzioterapii své neoddiskutovatelné místo, jelikož dokáže ulevit od bolesti prakticky instantně, nikdy by to ale neměla být jediná metoda léčby. Proč? Zaprvé – obtíže takto pasivně „uvolněné“ se velmi rády vracejí. Zadruhé – pacient se tak opět stává závislý na terapeutovi. I profesor Karel Lewit, jeden ze zakladatelů české školy fyzioterapie a průkopník v oblasti manuální terapie tvrdil, že klíčem k uzdravení je vědomí, že si člověk může být schopen pomoci sám.

Výzkumy posledních dvou dekád v oblasti rehabilitační léčby jasně ukazují na to, že zdaleka největší efektivitu v léčbě tzv. funkčních poruch pohybového aparátu vykazuje léčba pohybová, tedy aktivní zapojení pacienta. Neznamená to zavržení všech pasivních modalit, které mohou člověku zpříjemnit celý proces, jedná se spíše o rozložení poměrů ve prospěch aktivního cvičení, kdy si člověk sám buduje kapacitu vlastního těla, mnohdy ho poznává více do hloubky, učí se s ním pracovat, cítit, a postupně přichází na to, jak sám sobě pomoci. Efektivita fyzické aktivity v podobě cvičení je v dlouhodobém horizontu neoddiskutovatelná.

Autorem článku je náš fyzioterapeut Ondřej Vanya.